Pojďte se krátce začíst .... co je důležité, oči nevidí ....Malý princ (Antoine de S. Exupéry)
Kapitola XXI
V tom se objevila liška.
„Dobrý den," řekla.
„Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
„Jsem tady, pod jabloní...," řekl ten hlas.
„Kdo jsi?" zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká..."
„Jsem liška," řekla liška.
„Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. „Jsem smutný..."
„Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. „Nejsem ochočená."
„Tak promiň," řekl malý princ. Chvíli přemýšlel a a pak dodal: „Co znamená ochočená?"
„Ty nejsi zdejší," řekla liška, „co tu hledáš?"
„Hledám lidi," odvětil malý princ. „Co znamená ochočená?"
„Lidé," řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Chovají také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
„Ne," řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočená?"
„Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška.
„Znamená to vytvořit pouta..."
„Vytvořit pouta?"
„Ovšem," řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malý chlapec podobný statisícům jiných malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liška podobná statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..."
„Začínám chápat," řekl malý princ. „Znám jednu květinu... myslím, že si mě ochočila..."
„To je možné," dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos..."
„To není na Zemi," řekl malý princ.
Zdálo se, že to v lišce probudilo zvědavost: „Na jiné planetě?"
„Ano."
„Jsou na té planetě lovci?"
„Nejsou."
„Ach, to je zajímavé! A co slepice?"
„Ani ty."
„Nic není dokonalé," povzdechla liška.
Potom se vrátila ke svému nápadu: „Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mě. Všechny slepice jsou si podobné a také lidé jsou si navzájem podobní. Trochu se nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Zvuk tvých kroků bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zaženou pod zem, ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. Podívej se, vidíš ta obilná pole? Nejím chléb. Obilí nepotřebuju. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravduskvělé, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..." Liška se odmlčela a dlouze se zadívala na malého prince.
„Prosím, ochoč si mě!" řekla.
„Rád bych," odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
„Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. „Lidé nemají čas, aby něco poznávali. Kupují
u obchodníků hotové věci. Ale přátelé nejsou na prodej, takže nemají přátele. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
„Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
„Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. „Nejprve si sedni kousek ode mne, na zem, do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si budeš moci sednout o kousek blíž..."
Druhý den přišel malý princ znovu.
„Bylo by lépe, kdybys přicházel pokaždé ve stejnou hodinu," řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny už budu rozechvělá a neklidná; objevím hodnotu štěstí! Ale když budeš přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, kdy se mám těšit na tvůj příchod... Je třeba zachovávat řád."
„Co je to řád?" zeptal se malý princ.
„I to je něco hodně zapomenutého," odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Každý čtvrtek chodí tančit s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je překrásný den! Mohu jít na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a já bych neměla vůbec prázdniny."
Tak si malý princ ochočil lišku. Ale přiblížila se hodina odchodu.
„Asi budu plakat...," stýskla si liška.
„To je tvá vina," řekl malý princ. „Nechtěl jsem ti ublížit, ale tys chtěla, abych si tě ochočil..."
„Ovšem," odpověděla liška.
„Tím nic nezískáš!"
„Získám, vzpomeň si na barvu obilí." A dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství."
Malý princ odběhl podívat se na růže.
„Vy se mé růži ani zdaleka nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočili. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."
Růže byly celé zaražené.
„Jste sice krásné, ale jste prázdné," pokračoval malý princ. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by obyčejný kolemjdoucí pomyslel, že se vám podobá. Ale ona je důležitější než vy všechny, protože jsem ji zaléval, dával pod poklop, chránil jsem ji zástěnou, zabíjel jsem housenky, kromě těch dvou nebo tří, z nichž vyrostou motýli. Poslouchal jsem, jak naříkala, jak se chlubila, nebo jak někdy mlčela. Protože je to má růže."
A vrátil se k lišce.
„Sbohem..." řekl.
„Sbohem," řekla liška. „Teď ti dám na cestu své tajemství. Je docela prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí."
„Co je důležité, to oči nevidí," opakoval po ní malý princ, aby si to zapamatoval.
„A protože ses své růži tolik věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
„A protože jsem se své růži tolik věnoval..." opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška, „ale ty na ni nesmíš zapomenout. Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."
„Jsem zodpovědný za svou růži..." opakoval si malý princ, aby si to zapamatoval.
